No oné, aha, takže píšu report. A téma? No jooo! Mazdakvas 8. 4. 2006 v Praze, hehe. Tak nějak jsem věděl, že se to datum blíží, vůbec jsem ale neměl představu, co se bude dít. Byl tam ale nějaký vnitřní pocit, že bych se měl těšit, tak jsem tak bez odmlouvání učinil.
Dáváme si s doktorkou načas (v pátek jsme trochu zatáhli), protože chlapi, ona vám je hrozná nevejprava, dorážíme myslím kolem půl jedenáctý dopoledne (je to úplně jedno, pak až do neděle odpoledne jsem hodinky vůbec nepotřeboval) na místo určení – nejaký Hostel (BOAT) v Modřanech u Vltavy. Počasí je nádherné, provází nás blankyt. Vítají nás celé dvě osádky Mazdaklubu – Ma(zda)rtin a Novyl i se svými plechovými krasavicemi. Když stahuju okýnko, Martin se ke mně naklání, zubí se od ucha k uchu, a podává mi vlajku 323, že jako vyhráváme cenu za třetí nejrychlejší příjezd. No tak ne že bych záviděl nebo tak něco, ale my dorazili těsně před limitem, představte si, co asi musel dostat Novyl, když tam strašil už od devíti. No nic. Pak si dala dostaveníčko kolona 323F z Mazda Fast Klubu, což, jak se ukázalo později, byla věc, která měla stěžejný význam pro další osud srazu. Pak se ještě dokulila Bibop + Pete s chlupáčem Jerrym a mám pocit, že pro danou chvíli poslední si to přihasilo temně rudé Demio naší dračice Berry. Tak nějak jsme byli komplet, i když soupiska později doznala ještě několik dílčích změn.
Hned na úvod nás Martin šokoval úvodní řečí, ve které zvlášť zdůraznil, aby neuniklo naší pozornosti, s jakou pečlivostí vyslovuje písmeno R – asi nechtěl, aby práce logopedů zůstala nepovšimnuta. Martine, chválíme. Vzápětí nás ovšem krutě přecenil, když si myslel, že zvládneme takovou banalitu, jakou je sborový pozdrav. Myslím, že v tu chvíli jsme se všichni kvalifikovali do 1. ročníku zvláštní školy. V tom Martin zavelel k odjezdu na oběd. Jelikož třeba já osobně jsem už měl docela hlad, tahle zpráva mě potěšila. Nejenom že restaurace byla vzdálena celých asi 400m, už na nás čekali a obsluha byla briskní, jídlo výborné. Tady dal Jerry poprvé významně najevo, že pinglové a vrchní nejsou jeho krevní skupina, ostatně je to krvelačná bestie, která má v kohoutku určitě přes 50cm a jeho tesáky nahánějí strach.
Teprve po ukojení některých základních pudů jako žízeň či hlad, jsem se konečně dostal k obsahu složky, kterou mi Martin vnutil ještě při příjezdu. No a řeknu vám, tady skončila veškerá legrace – obsahovala promo materiály všech podstatních současných typových řad Mazdy, CD o Mazdě 6, navíc komplet program věcí příštích i s barevnými automapami s vyznačenými trasami - no peklo největší, totální detailista – řeknu vám, asi bych nechtěl být jeho syn
. Pak následovala cesta do Lán do Sports Cars Museum Lány. Jelo se hezky, pohled na kolonu převážně třidvatrojek byl úchvatný, našli se ovšem i stinné stránky. Tak třeba Honzikovi, dítěti to nezávislému, jsem okamžitě po najetí do svého týmového kolegu taky v 323BG přidělil pseudonym Viktor Brzdič z Vypichu. Fast Klub to švihl jinudy, asi jeli bez zastávky, Mazdaklub totiž před každým kopečkem zastavil, aby se auta rozdýchala. No, dorazili jsme vcelku, někteří z nás měli i něco navíc – cizí barvu na nárazníku. Muzeum bylo nádherné, každý si tam našel to svoje, pro mě to byli hlavně rally speciály – Ford RS200, Audi Quattro S1, Lancia Stratos, Renault Alpine, Skoda 130 RS. Ale káry to byly nádherné všechny do jedné. Následovalo posezení v místní hospodě a upřesnění dalšího postupu. Jerry byl ve střehu, pingl měl tentokrát namále. Tady se Fast klub odpojil s tím, že se sejdeme až večer zpátky u Hostelu. Pak se rozloučila Berry se slovy, že musí zpátky za mámou na Moravu, protože se s ní potřebuje domluvit, co koupí tátovi k sedmdesátinám. No tak kromě toho, že tátovi Berrymu seniorovi samozřejmě touhle cestou gratuluji, navrhuji ex post udělit Berry cenu za největší nadšení pro cestu za Mazdou na tenhle sraz. Zbylí členové ve třech autech se vydali na Strahov omrknout ten spartakiádní kolos. Připomíná mi to cestu do restaurace, protože kolem stadionu (velikost je asi 200x300 metrů) jsme se samozřejmě přesunuli automobily. Náhle se ozval Blekoš, že už jsou na místě určení, to znamená u Hostelu. Tak jsme se tedy přesunuli za nimi. Kromě Blekoše na nás mával ještě Harry s Pavlou. Následovala večeře v hostelu – no řeknu vám, už dlouho jsem neměl řízek velikosti stránky A4. Paní sice měla trochu hemzy, že místo 10 lidí využije útulnost jejích pokojů pouze jeden Novyl, ale protože se nikdo z nás netvářil, že tam bude spát, nakonec musela kapitulovat. Jerry opět nezklamal – zavrátil ji brilantně.
Pomalu se blížilo vyvrcholení večera – posezení u táboráku, pro mnohé reminiscence událostí již notně vzdálených, ale pro mnohé třeba první zkušenost. Jako nejdůvěryhodnější člen je doktorka vyslána nakoupit proviant, já mám tu čest ji doprovodit. U kasy v Tescu na nás pohlíží všelijak, obsah našeho košíku připomíná ledacos, jen ne sobotní nákup. Posuďte sami: 1x vodka, 1x griotte, 1x Fernet, patnáct piv, špekáčky, balení šesti štamprlat, hořčice a dva krájené chleby. Když jsme dorazili zpátky, samozřejmě jsme byli vítáni, Fast klub byl na místě jak slíbil a ohník už plápolal. Přišli jsme na zajímavou věc – snad poprvé se mi stalo, že jsem nakoupil na mejdan víc, než bylo potřeba – zůstalo asi 8 piv, které si ale posléze vzal na starost Harry (o jejich další osud jsem se nezajímal
). Pak se přistoupilo k přijímacímu rituálu zvanému Krvavé záda. Pravidla nám Bibop rychle vysvětlila, jsou vcelku jednoduchá. Vypít najednou dva panáky za sebou držený v jedné ruce, aniž by obsah skončil někde jinde než v hrdle. Jak to probíhalo, můžete vidět na stránkách Fast Klubu. Exkulpováni byli pouze řidiči pro ten večer, takže netrvalo dlouho a Blekoš ji měl jako z praku. Doktorka byla taky z těch veselejších. No, abych to neprotahoval, Bibop přesně věděla co dělá, zábava se rozproudila. Jerry na nás koukal jak na stádo debilů… Díky buřtům jsme nepošli hlady, ale díky počasí a šamanům odpovědným za udržování ohně jsme málem pošli zimou. Takže jsme to nějak v noci rozpustili s přáním všeho dobrého a ujištěním, že joint venture se povedl a už bude jenom lépe. Proběhl bleskový úklid Crime Scene (ráno Martin ještě našel jeden uležený buřt) a šlo se na kutě. Novyl se jako samostatná jednotka vydal pěšky vstříc zlověstné pani vedoucí v hostelu, my ostatní jsme za volanty svých krasavic vyrazili vstříc noční Praze.
Neděli jsem opět zahájil ve znamení siesty, ale jelikož jsem musel ještě absolvovat jeden skoro pracovní výjezd do Motola, dovolil jsem si nezúčastnit se s Mazdaklubem prohlídky starobylé Prahy – něco mi říkalo, že už jsem to možná viděl
. Novyl se rovněž neúčastnil, tou dobou už byl asi nejspíše v Brně – rodinné důvody. Škoda, ani nevíme, jakpak se nám vyspinkal. Bibop se také omluvila – Jerrymu se z nás udělalo opravdu nevolno a problil skoro celou noc, takže ráno byl úplně dehydratovaný – musel na veterinu se dát zaléčit. Jako poslední etapu jsem absolvoval oběd s Blekošem, Harrym a Pavlou. My jsme pojedli, zatímco Blekoš léčil kocovinu. Chvíli se sice řešila otázka řízení zpátky do Brna, ale protože Blekoš dělal drahoty, Harry to vyřešil tím, že si objednal pivo. Následovalo navedení na D1 směr Brno, a tím pro mě Pražský Mazdakvas skončil a musím říct, že se mi líbil.
Co říci závěrem? Akce se opravdu povedla. Touhle cestou bych rád poděkoval Ma(ZDA)rtinovi za skvělou přípravu a ještě lepší organizaci, a už teď se těším na příští podobnou akci. Trošku je mi líto, že se nedostavili členové pořádajícího Mazdaklubu v hojnějším počtu, ale snad to bude příště lepší.
HAWGH
a já se vlastně až teď pořádně dověděla, co se dělo než přijela naše delegace z Brna.
, ale na odbornou radu Doktora jsem si dala tu polévku, abych neřešila, jak dojet zpět do Brna bez úhony na GD. Jinak kromě mě se všichni naobědvali a musím ještě dodat,že se se mnou Doktor chtěl podělit o svoji porci oběda, bohužel jsem musela odmítnout, já bych v tu chvíli celý oběd nezvládla. Po obědě jsme pak vyrazili směr Brno a Doktor nám pomohl ze závěrečnou navigací z Prahy 
.
